CityBee

Z rodinné historie divadelní společnosti:

Divadelní společnost Jana Hrušínského byla založena v roce 2002 a navazuje na dlouholetou rodinnou tradici. Předkové a příslušníci rodiny Hrušínských působí v českém divadle nepřetržitě od poloviny devatenáctého století. Prvním držitelem divadelní koncese v rodině byl pan Ondřej Červíček, který povolení k provozování divadelního spolku získal v roce 1883. Za všechny známé osobnosti, které prošly divadelní historií "rodiny" jmenujme např. v r. 1851 Josefa Kajetána Tyla nebo později, v první polovině 20. století např. Karla Lamače, Rudolfa Hrušínského či Josefa Kemra. Rodinná tradice nyní pokračuje v Divadle Na Jezerce…

Od poloviny 19. století se odvíjí příběh jednoho z našich nejstarších hereckých rodů, jehož zakladatelem se stal nenápadný a divadlu odevzdaný odchovanec J. K. Tyla ONDŘEJ ČERVÍČEK. Když v pozdním věku sepsal Paměti českého herce, učinil tak proto, aby vypovídal o době, kdy „obyvatelstvo pro české divadlo nemělo žádný zájem mimo hloučku probuzenců, kde bylo těžko synům Thálie pracovati a jen láska k dramatickému umění a k vlasti dodávala síly a vytrvalosti, by na dráze vytknuté neklesli.

       V roce 1867 uzavřel Ondřej Červíček sňatek s JOSEFOU MUŠKOVOU (1845-1903), dcerou proslulého herce a divadelního ředitele HYNKA MUŠKA (1811-1894). Josefa se stejně jako její sourozenci věnovala divadlu, její sestra Antonie se provdala za uznávaného divadelního ředitele JOSEFA FALTYSE (1839-1926) a sestra Anežka za jiného divadelního koncesionáře ANTONÍNA BRÁZDU. Těmito sňatky se slévaly jednotlivé herecké rody v mohutný divadelní proud, který postupně zaplavil celé Čechy. Koncesi k provozování vlastní společnosti obdržel Ondřej Červíček v roce 1883 a ve svém podniku zaměstnával především početnou rodinu. Kromě Otakara (1867-1942), Stanislava (1870-?), Františky (1872-?) a Josefy (1873-?), to byl zejména jeho syn VÁCLAV ČERVÍČEK, který se v roce 1906 stal tzv. artistickým správcem společnosti. Poté, co se roku 1899 oženil s herečkou ANNOU BUDÍNSKOU (1878-1958), přijal umělecké jméno BUDÍNSKÝ. Proměnlivý název společnosti se po jeho smrti, kdy se vedení ujala Anna Budínská, ustálil do podoby LIDOVÉ DIVADLO MĚST VENKOVSKÝCH PRO ZEMI ČESKOU. Stejně jako v případě Ondřeje Červíčka, tvořily zprvu herecký kádr Budínského společnosti především jejich děti – VÁCLAV BUDÍNSKÝ (1902-1985), talentovaná a předčasně zemřelá MARIE ČERVÍČKOVÁ (1899-1917) a FRANTIŠEK ČERVÍČEK (1903-?). Mladší z dcer, HERMÍNA ČERVÍČKOVÁ (1901-1989), se na jaře 1920 provdala za herce RUDOLFA BÖHMA-HRUŠÍNSKÉHO (1897-1956), pozdějšího člena Osvobozeného divadla, Divadla Vlasty Buriana aj.

       V Novém Etynku (dnes Nová Včelnice) se manželům Hrušínským za jevištěm narodil syn Rudolf. Obklopen péčí svých nejbližších stával se odmalička spoluúčastníkem toho, jak se dělá divadlo. Nejen rodiče, ale i dědeček s babičkou, strýcové a tety mu den za dnem bezděčně vštěpovali lásku k divadlu. Řekneme-li bezděčně, pak to znamená bez sebemenší didaktičnosti, samozřejmostí své divadelní práce i svého života, tím, co měl jako chlapec každodenně na očích, když se mu všední starosti proměnily v pohádkový svět divadla. O několik let později, jako herec významných pražských divadel (Akropolis, Uranie, Pražské dětské divadlo, Divadlo E.F.Buriana D38-D40, Městské divadlo na Královských Vinohradech), se pokusil povznést úroveň Budínského společnosti obohacením repertoáru (zařazováním současných her a vlastních dramatických pokusů První případ a Nový život) i hereckého souboru (JOSEF KEMR). Činnost Budínského společnosti překlenula tíživá léta obou světových válek, byla ukončena spolu s činností ostatních českých divadel v Protektorátu Čechy a Morava k 31. září 1944 a po válce již nebyla obnovena.

       Navzdory protivenstvím, jimž museli členové Budínského společnosti mnohdy čelit, v nich toto působení zanechalo nesmazatelné dojmy. Za mnohé ostatní je vyjádřil Rudolf Hrušínský, když napsal:

 Mnoho vánočních svátků jsem prožil v rodině svého dědečka Václava Budínského-Červíčka. Byly to Vánoce, které měly zvláštní podivné kouzlo a podivnou, zvláštní vůni. Vůni vybílených maličkých divadelních hospodských sálů v různých zasněžených vesničkách, vůni petrolejového vařiče mé babičky, na němž dokázala vykouzlit štědrovečerní večeři pro celou divadelní společnost, vůni divadelních kostýmů, kulis a různých rekvizit. A také zvláštní vůni venkovských, obyčejných lidí, kteří měli úctu k naší práci a přicházeli do divadla v jediných černých šatech, které oblékali pouze do kostela a potom, později – naposled – do rakve. Vážili si nás a my si vážili jich. A ta úcta k obyčejným venkovským lidem, pro které divadlo bylo kostelem, mě neopustila dodnes.

       V dějinách českého divadla 19. a první poloviny 20. století sehrály kočovné nebo cestující divadelní společnosti, jak se jim také říkalo, významnou a dodnes nedoceněnou roli. V malém jihočeském městečku Bavorově, kam společnost zajížděla, nalezl poslední místo odpočinku ONDŘEJ ČERVÍČEK. Na jeho náhrobní desce byl umístěn nápis hodný pokračovatele Josefa Kajetána Tyla a zakladatele hereckého rodu:

Jest vavřín Tvojí poduškou,

jenž provázel Tě cestou trnitou.

Nechť slavně dá ti spáti,

nežils marně pro vlast máti.

Na rodinnou tradici v roce 2002 navázal Jan Hrušínský, když založil Divadelní společnost Jana Hrušínského a v prosinci 2004 Divadlo Na Jezerce. V rodinné tradici pokračuje i jeho rodina.