CityBee

Proč by nás měla zajímat historie Prahy a jak nám může pomoci s plánováním budoucnosti?
Je důležité navázat na dobu před druhou světovou válkou, kdy se města plánovala na daleko vyšší úrovni než je tomu dnes. Cílem bylo estetické, živé a dobře obyvatelné město – s vizí na několik desetiletí. Můžeme jen litovat, že první republice nebylo dáno více času než jen 20 let, aby realizovala své plány. Ale všimněte si, že městské čtvrti, které se rozvinuly za první republiky, jsou dnes považovány za nejlepší k žití. Dejvice, Hanspaulka, Podolí. Příjemné, městské, obyvatelné, v kontrastu třeba k sídlištím z let sedmdesátých a osmdesátých. Problém je hodně vidět ve srovnání s Vídní, kde kontinuita kvalitního plánování města přerušená nebyla. 

Dá se říct, že Praha jako město měla dříve vyšší cíle?
Ano, Praha už na konci 19. století byla daleko ambicióznější než dnes. Bohatý a vzmáhající se národ si stavěl reprezentativní budovy jako Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum. Ty budovy byly zdařilé a především dobře umístěné. Národní muzeum uzavřelo Václavské náměstí a vytvořilo tak jeho pohledové vyvrcholení, Národní divadlo je sice na velice nevhodném pozemku, ale vyrostla tam o to obdivuhodnější budova, dotvářející velkolepý charakter pražských nábřeží stejně jako Rudolfinum či k němu protilehlá Strakova akademie.

První republice nebylo dáno dost času. Stále nám chybí několik základních veřejných staveb, například Státní opera. Budova, kde v současnosti sídlí opera, je bývalé německé divadlo. Nemáme Národní knihovnu, ani Národní galerii, která sídlí ve Veletržním paláci. Je škoda, že nám chybí odvaha 19. století doplnit město o tyto veřejné stavby, které by se staly dalším sklíčkem v pestré mozaice pražské architektury. 

Jak jsi spokojený s vývojem po roce 1989?
V současnosti to funguje tak, že kde je volný pozemek, tam se něco postaví a územní plán se bez problémů změní. Rozhodujícím elementem jsou soukromí investoři. Tak tomu v minulosti nebylo a není to tak ani v zahraniční, kde rámec městského rozvoje určuje město a soukromníci operují právě jen uvnitř tohoto rámce. Vývoj Prahy po roce 1989 neurčuje odborná komise, urbanisti, architekti, ale komerční zájmy. Základem je hodně metrů čtverečních a co nejvíce výhledů na Prahu a speciálně na Hrad. Budovy rostou do výšky, aby byl vidět, protože ten pohled prodává. Metr čtvereční kanceláře s výhledem na Hrad má úplně jinou cenu než bez výhledu. To ale není problém developera, ale města, které není schopné novou zástavbu prostorově a výškově regulovat.

Je nějaká moderní stavba, která se ti hodně líbí? 
V posledních dvou desetiletích v centru města vyrostla řada nových staveb, opravdu kvalitní jsou ale většinou ty nejméně nápadné. Například palác Langhans ve Vodičkově ulici od architekta Ladislava Lábuse. Historický dům s moderní nástavbou, která původní část domu nepopírá a přesto má zcela soudobý výraz. Pak také Tančící dům, který do siluety Rašínova nábřeží již neodmyslitelně patří. 

Může za současné problémy 40 let totality?
Dědictví komunismu je paradoxně dvojaké. Za minulého režimu se veškerá stavební aktivita soustředila na extenzivní rozšiřování města formou sídlišť. Tím, že prakticky zaniklo soukromé vlastnictví, se úplně obrátil klasický princip, že čím blíže centru, tím je dražší bydlení a hodnotnější pozemky. Díky tomu je přirozené město v centru nejvíce proměnlivé, protože bohatí vlastníci ho upravují podle svých představ. Za minulého režimu se situace obrátila, stavěla se sídliště a centrum chátralo. Postavilo se jen pár výjimek, jako obchodní domy Máj nebo Kotva, ale pokud bychom si spočítali, kolik je v centru staveb z druhé poloviny 20. století, zjistili bychom, že je to čtvrtina nebo i méně oproti počtu, který vyrostl za první republiky. Centrum tedy chátralo, ale na druhou stranu se v něm nestavělo, a tím se zakonzervovalo. S nadsázkou se říká, že v chudobě se daří památkám. Bez peněz na přestavbu se nic nemění.

To je specialita oproti západním metropolím. Každé město, když má peníze, tak kompletně změní svou podobu. Paříž byla gotická, barokní, klasicistní. Praha byla bohatá za Karla IV. a pak v baroku a vždy se hodně změnila. Ale pak už dlouho nebyla ani centrem státu ani bohatým městem. Když přijeli odborníci po roce 1989, tak byli překvapení, kolik původních řemeslných detailů, například klik, na domech našli. Centrum se nám díky komunismu zachovalo.

Rád bych se tě zeptal na tři pražská témata, která Pražany často rozdělují. Zaprvé, měli bychom mít na Letné svou Chobotnici?
Každou stavbu lze hodnotit ze čtyř hledisek. Urbanistického, architektonického, z hlediska interiéru a funkce. Ideální stavba je úspěšná v každém z nich. U Chobotnice je stavba naprosto famózní, bezesporu by byla na titulních stránkách časopisů a získala světový ohlas. Podobně z hlediska interiéru. Problém, který jí nakonec zlomil vaz, bylo umístění. Pozemek pro knihovnu byl vybrán podle toho, kde byly volné magistrátní pozemky.

Našla se tramvajová točna v rohu parku obklopená z jedné strany fotbalovým stadionem, z druhé vilkami a ze třetí plánovaným vyústěním tunelu Blanka. A sem se narvala Národní knihovna. Už ta myšlenka je naprosto zvrácená, postavit dominantu pro turisty vedle nevzhledného stadionu a vjezdu do tunelu. Tam asi nejde očekávat klid a ticho. Podle mě se mělo navrhnout řešení celé letenské pláně, na níž by knihovna byla dominantou. Pláň byla ještě za monarchie plánována jako místo pro významné budovy, měl zde stát zemský sněm. Už jen umístění knihovny na druhou stranu pláně by bylo lepší, měla by vedle sebe Technické a Zemědělské muzeum, Letenský zámeček. Tam by byla daleko logičtější.

Zadruhé, co si myslíš o pražské olympiádě? Prospěla by městu?
Olympiáda dodává image především zemi, režimu, městu, ve kterém se odehrává. To ale Praha nepotřebuje. Třeba Salt Lake City před olympiádou asi moc lidí neznalo. Praha ale má dostatečné jméno a zvuk již sama o sobě. Sice by asi pomohla dobudovat dopravní  infrastrukturu, ale současné pojetí olympiád je už pro malá města takřka nepřijatelné. Původní myšlenka pražské komorní olympiády se mi líbila, ale to by se asi na mezinárodní scéně nikdy neschválilo. Místo úvah o olympiádě bychom se spíš měli zamyslet nad tím, jak lépe vymezit image Prahy. Každé město má nějakou značku. Paříž? Elegance. New York? Dynamika, ruch. Řím? Věčné město. Istanbul? Město na pomezí dvou kontinentů. Praha? Historický klenot v srdci Evropy, magické a romantické stověžaté město. Ale jsou tyto hodnoty rozhodující pro lidi, kteří zde žijí?

V čem je Praha unikátní kromě své jedinečné architektury?
Třeba modelací terénu. Praha je mimořádně dramatická, složitým terénem se vytvořila její kulisa. Petřín je zcela výjimečná hora uprostřed velkoměsta. Praha je také učebnicí evropské geologie. Máme tady sopku, pozoruhodné oblasti - Šárecké a Prokopské údolí, Vyšehradskou skálu, vrch Závist. Pražská příroda je málo propagovaná, ale je ojedinělá. Kolem Prahy je také spousta druhů kamene, což ovlivnilo její architekturu, je městem z mnoha kamenů, máme tady stavby z vápence, opuky, pískovce, sochy a obklady ze sliveneckého mramoru. A pak samozřejmě máme řeku. Málokteré město je podél řeky tak diametrálně odlišné jako Praha.

Umíme ocenit Vltavu?
Ne, náš vztah k ní byl vždy ambivalentní. Na jednu stranu to byl pohon mnoha živností a dopravní tepna, na druhou stranu také hrozba v podobě povodní, překážka k překonávání. Město si ale její význam začíná uvědomovat. Loni vyšel konečně plán, který ji vnímá jako šňůrku spojující celé město. Nejstarším architektem Prahy je řeka.

Není škoda, že nemůžeme po Praze kvůli jezům jezdit lodí jako normálním dopravním prostředkem? Například cesta ze zoo na Smíchov trvá několik hodin.
Problém je, že Vltava je mělká, bez jezů by měla dva metry, někde ani to ne. Podle mě ale stejně rychlé lodě k Praze nepatří. Ty sluší spíše přístavním městům. Neměli bychom si na jezy stěžovat. Jezy jsou právě to úžasné, včetně unikátních vodárenských věží. Pražské jezy dotváří podobu města. Řeka je díky nim dynamická, jez je sám o sobě krásná kompozice.

Ale díky nim se nemůže z řeky stát živá dopravní tepna...
Možné to je mimo centrum, kde už jezy nejsou. Ze Smíchova do Karlína jezdit nebudeme, ale není důvod, proč by se z Florence nejezdilo do zoo. Léta se mluví o přístavišti u Florence, který už je pod štvanickým jezem. Lidi by se nemuseli trmácet autobusem přes vilkovou čtvrť. Nebo naopak ze Smíchova do Modřan. Je pravda, že se pořád víc uvažuje o pohybu přes řeku než po ní. 

A konečně třetí velké téma: kola v Praze. Dělá Praha dost pro podporu městské cyklistiky?
Nejhorší přístup je přenášení zkušenosti měst bez ohledu na místní podmínky. Praha prostě nebude jako Kodaň nebo Amsterodam, které jsou placky. Praha má také mimořádně hustou městskou hromadnou dopravu. Zatímco spousta západních měst se v šedesátých a sedmdesátých letech dobrovolně vzdala tramvají, u nás se to s nešťastnou výjimkou Václavského náměstí nestalo. Kola na západě často fungují právě jako náhrada tramvají. V Praze ale bude podle mého názoru cyklistika mít vždy spíše relaxační a sportovní využití. Důvodem je samozřejmě i dlažba v historickém centru. Pohyb na kole dobře funguje podél Vltavy. 

Musím říct, že chvílemi mám pocit, že existuje až příliš silná cyklistická lobby a že se na ostatní účastníky provozu úplně zapomíná. Nechápu, když se třeba kvůli cyklostezce postaví mezi tramvajovou zastávku a přístup k tramvaji 60 metrů dlouhé zábradlí, čímž se vytvoří bariéra v přirozeném pohybu chodců. Jde o ochranu proti tomu, aby chodci nevlezli pod kolo. Přitom těch tam projede třeba 50 denně, ale lidí projde 400. Pak je otázka, kdo by měl komu ustupovat. Já bych radši instaloval značku pro kola: Projeď opatrně. U nás je ale teď hlavním zájmem nerušený průjezd cyklisty. Je to jako v šedesátých letech, kdy se podobný princip uplatňoval pro automobily.

Kdo chodí nejčastěji na tvoje vycházky?
Mírnou převahu mají ženy, zhruba dvě třetiny a odhadem třetina jsou senioři. Líbí se mi, jak čím dál tím více se mladí učí od svých starších příbuzných. Přijde třeba osmdesátiletá paní chodící na univerzitu třetího věku se svou vnučkou. 

Pozoruješ poslední dobou nějakou změnu v zájmu Pražanů o jejich město?
Myslím, že už pominulo to nekritické nadšení z moderního a lidi se rádi vrací k historii. Novým trendem je také lokální patriotismus. Už to není: já jsem z Prahy, ale já jsem ze Žižkova, z Vinohrad, z Bubenče. Už nás nezajímá jen rohožka před vchodem. Tento zájem hodně podporují i média, třeba tím, že uveřejňují staré fotografie, roste zájem lidí o okolí jejich bydlení i o jeho aktuální podobu. Krásně je to vidět v Karlíně, kde obyvatele semkla povodeň a stali se z nich velmi agilní patrioti.