CityBee

Všechno se odehrálo v klubu Cover place, což je opravdový protiatomový kryt. Čím jsem do něj hlouběji klesala po schodech a ztrácel se mi signál, tím víc jsem se odpojovala od reality. "Přesně tohle potřebuju," říkala jsem si, ale i tak ve mně byla malá dušička. Nepřátelské betonové stěny bez jakéhokoliv náznaku lidského tepla. Před vstupem do samotného klubu jsem dostala folii s praskacími kuličkami, jakožto lehkou techniku pro uvolnění stresu na začátek. Pak na mě čekal welcom drink a muzika. V průběhu celé akce bylo pivo, víno a nealkoholické nápoje zdarma, což mělo nejspíš být součástí uvolňovacího procesu.

Koncept projektu Vybij se spočívá v tom, že pomocí nejrůznějších činností si můžete vybít nahromaděný stres a vztek. Jako první jsem měla možnost si vyzkoušet boj proti imaginárnímu nepříteli. Vzala jsem si obušek, který jsem potom vyměnila za boxerské rukavice, a měla 5 minut na to, rozmlátit Zemanovi ciferník! Bušila jsem do něj, až mě bolely plíce. Musím říct, že 5 minut není smrtelných jen pro vašeho nepřítele…

Pak jsem šla doplnit energii na raut jako přípravu na sumo. Proti mně se postavil 100kg chlapík (ano, pro větší požitek ze samotné atrakce byste si měli zařídit někoho +/-vaší váhy, pokud nejste masochisti). Oblékli mě do hábitu, který se okolo mě nafoukl, a bitva mohla začít! Protivník se na mě vrhnul a silou mě začal vytlačovat z pole – já byla ale menší a mrštnější, takže nějaké ty body jsem přeci jen utrhla – na vítězství to ale nebylo. Hraje se do 5ti bodů.

Pro trochu kreativnější vybití byla připravená stěna. Betonová stěna pro vyjádření všeho, co se ve mně odehrávalo, ať už to bylo pozitivní nebo negativní. Vzala jsem sprej a vystříkala se z toho! Dostala jsem samozřejmě patřičný oblek s rouškou, abych nemusela myslet na to, že se ušpiním, a mohla popustit uzdu své fantazii. Bylo to super, nikdy jsem nesprejovala po zdi. Nejlepší byl asi pocit, že se to nesmí a já... Já to dělám!

Černá místnost: nic pro klaustrofobiky. Je to prostor tak na 2 kroky – zvukotěsná, obalená molitanem, bez světla, a s naplno puštěnou hudbou. Po zavření dveří jsem neviděla prostě nic. Věděla jsem jen, že můžu dělat cokoliv a nic se mi nestane. Skákala jsem proti zdem a bušila do nich pěstí. Skoro mě to ale až přivádělo k šílenství, přišla jsem si jako nějaký nemocný nebezpečný vězeň. Chvíli jsem vůbec netušila, co se se mnou děje a kde jsem.

Co mě asi nejvíc chytlo, bylo Rozmlať to, kdy mi byla sestavena kancelář, a já ji mohla pomocí baseballové pálky celou rozmlátit. Samozřejmě jsem zase dostala patřičnou výbavu – helmu, montérky a bojový materiál. Zajímavé mi zpětně přišlo, že úplně nejvíc jsem se pálkou soustředila na veškerou elektroniku – přeci jenom je to věc, o kterou se pořád bojíme, věčně nás neposlouchá a děsně nás to štve! Když jsem viděla odlétávat ty kusy monitoru, vzpomínala jsem, jak se mi kdy samy vymazaly dokumenty, nešel internet nebo to prostě "nefungovalo" (aneb nevěděla jsem, jak to udělat). Byl to super pocit zadostiučinění. Teď můžu kráčet dál s tím, že jsem to těm kompům teda pěkně natřela.

Stěna nářků: Metání talířů a hrnků na zeď je zcela určitě skvělá praktika na odstranění stresu z domácího prostředí. Znám ty scény z mládí, rodičům to asi muselo ohromně pomáhat. Není nad to, všechno beztrestně rozbít a pak toho nelitovat. Nelitovat oblíbeného hrníčku a po odeznění hněvu se za něj nemuset stokrát omlouvat partnerovi. Já jsem o tuhle praktiku bohužel přišla, jelikož jsem se zdržela ve zpovědnici, kde se ze mě psycholog snažil dostat, proč jsem vlastně přišla tak vystresovaná, a pokusil se mě navést na lepší cestu. Určitě musím doporučit Zpovědnici jako poslední. Nejdřív jsem mohla poslat stres fyzicky pryč a potom psychicky vyhodnotit, že ničit si den a vlastně i život stresem, nemá žádný význam!

Vybít se můžete v Cover Place každé úterý sami a nebo kdykoli jindy s celým týmem. Větší sranda je to ale určitě ve skupině. A rada na závěr: kozačky na podpadku nechte doma, prachy naopak s sebou!