CityBee

Album je vydané, koncerty v současnosti žádné nejsou... Co tak Tata Bojs aktuálně dělají?

Milan: Děláme rozhovory k albu, podepisujeme cédéčka, před pár dny jsme i natáčeli s režisérem Petrem Hanouskem speciální materiál určený pro virtuální realitu. Přímo v nahrávacím studiu v Jinočanech, kde jsme sice album nenahrávali, ale známe to tam, a je tam příjemné prostředí, jsme si postavili nástrojovou aparaturu, včetně druhých bicích, na které hrál Tomáš Neuwerth, a ‚naživo‘, v kuse za sebou, zahráli tři písničky z nového alba. Tak abychom se vešli do času zhruba 20 minut, což je vyzkoušená doba, po kterou lidé zvládnou mít nasazené brýle pro virtuální realitu, a není jim to nepříjemný.
Následně je potřeba k tomu natočenému materiálu přidat zvuk a udělat celkovou postprodukci. A je to navázáné i na dokumentární sérii České televize, pojmenovanou podle naší starší desky Futuretro, zaměřenou na nové technologie. Protože zatímco my jsme tam natáčeli obsah do brýlí na virtuální realitu, televize zase natáčela dokument o nás a o tom, jak to vzniká.

Zmínili jste podpisy, kterými bylo opatřeno prvních 300 CD. Kdo to vymyslel? A vnímáte to i jako náhradu za pokoncertní setkání s fanoušky? Kolik tak obvykle podpisů po každém koncertě rozdáte?

Milan: S nápadem přišla firma, tedy Supraphon, je to určité okořenění předprodeje, které se osvědčilo, a my se navíc pořád někde podepisujeme, takže jsme si řekli, že už nás těch 300 popisů nezabije. Jen jich nakonec bylo více než 450. Normálně by si fanoušci mohli přijít po koncertě, ale ty teď nejsou, takže jsme rádi, že jsme i tak zájemcům mohli vyjít vstříc.
Mardoša: Jinak na koncertech to je jak kdy. Někdy se sejde zájemců o podpis jen pár, někdy i stačí odejít dříve, než my se tam dostaneme, jindy je to dlouhá fronta. Průměrně se to asi nedá říci... tak třicet?
Milan: Možná než samotný počet autogramů je důležitější doba, kterou společně s fanoušky strávíme. A to je pokaždé v průměru tak třičtvrtě hodiny. Povídáme si obecně o všem možným a někdy to přejde až do vyprávění osobního charakteru... A samozřejmě u toho stihneme i leccos a leckam podepsat.

  
Dívčí bříška necháme stranou. Nové album nese název Jedna nula, a má to různé matematické významy. Jak celý ten koncept vznikal?

Milan: Jako vždy byly první písničky a ze začátku to vypadalo, že žádný jednotící koncept nebude. Ale to je právě na tvorbě to zajímavé, že se v jejím průběhu často něco samo vyloupne. Jak se tím člověk pořád dokola zaobírá a snaží se na to koukat z různých úhlů, najednou se u těch zdánlivě odlišných témat začnou objevovat styčné body.
Opravdu to začalo být důležité až při úvahách o vizualitě. Na základě písničky Vlasní brácha mě napadl obal, kde budou naše 3D naskenované a 3D vytištěné kopie. Takže jsme si sami sebe zdigitalizovali a ukotvili se v imaginárním prostoru, který ve skutečném světě neexistuje. Prostě jakýsi svět jedniček a nul. Až poté přišel samotný název Jedna nula, který to celé propojil a sevřel do jednoho tématického celku.



Je ono Jedna nula i určité skore vítězství nad ukončeným albem? Cítíte třeba u každé další nahrávky i zvýšenou odpovědnost, abyste se jen neopakovali, a aby tam bylo i nějaké překvapení, a nešlo jen o nudnou kopii předchůdců?

Dušan: To samozřejmě vždy hrozí. Debata o tom, co je ještě autorský rukopis, a co už sebevykrádání a pouhé opakování je nekonečná, a hranici mezi tím je hrozně těžké najít. Všechny zkušenosti z minulosti jsou ale skvělé v tom, že už spíše dokážeme poznat moment, kdy to míří do slepé uličky. A těžší je to samozřejmě v tom, že vzrůstají nároky i očekávání i potřeba kapely se posunovat někam dál. Což v případě kapely, která existuje 30 let a nahrává desáté album, je pochopitelně těžší než u někoho, kdo je na začátku. Ale ten adrenalin při samotném vzniku, zůstává pořád stejný.
Milan: Zkušenosti jsou výhodou i přítěží zároveň. Najít rovnováhu mezi tím novým a tím, co už mají všichni rádi, je to nejtěžší.
Dušan: Jeden ti bude vyčítat, že se pořád jen opakuješ, druhý, že jen pořád zkoušíš něco nového... Jak už jsem ale někde říkal: S nahráváním dalšího alba je to vlastně podobné jako u sportovců. Ti celý rok trénují na to, aby pak někam jeli, a překonali tam třeba jen o centimetr nebo o pár vteřin svůj osobní rekord. A dojde k tomu navíc jen při příznivé konstelaci všeho.

Milanovy texty jsou i tentokrát spíše filozofičtější, Mardošovy zase stojí na úderných slovních hříčkách a neodolatelných absurditách. Snažíte se to nějak vyvažovat?

Dušan: Je to vyvážené a ošetřené. I genderově...
Milan: ...ale necháváme tomu volný průběh. Mardoša má vždy nějaké texty v šuplíku, já taky. Tentokrát došlo k tomu, že Mardoša dlouho nic nepřinesl, a my už měli poměrně dost hudby a žádné texty. Tak jsem něco začal nosit já, a to nejspíš vyprovokovalo Mardošu, aby dokončil nějaké svoje rozdělané nápady. Takže to nakonec dopadlo jako na skoro každé desce, tedy že tam o něco málo víc textů má Mardoša. Ale ta rovnováha je vždy přirozená, rozhodně ne nějak plánovaná.
Třeba u Holky z plakátu byl nějakou dobu můj text, ale pak Mardoša přinesl svůj, a okamžitě tam tak zapadl, a všichni ostatní byli tak nadšení, že ten můj šel do háje.
Je to úplně jiné než u hudby, která vždy vzniká z nějakého přineseného nápadu nebo dema společně, a je opravdu kolektivní výpovědí. Jen tu finální produkci a aranže pak děláme s Dušanem spolu.


 
Vaše poslední alba mají produkci opravdu bohatou a zvukově vypiplanou. Pořád je pro vás samotná písnička důležitější? Dnešní pop někdy na neotřelé zvuky a produkční hrátky sází až příliš, a naopak třeba u rockových kapel je syrovost znovu po letech ceněná...

Dušan: Existuje samozřejmě teorie, že když písnička jde zahrát na akustickou kytaru u táboráku a tam funguje, tak že je dobrá. Jsou pochopitelně i výjimky, kdy může být celý song postavený na neobvyklé aranži nebo zvuku. Ale vždy tam musí být nápad.
Ovšem kromě toho, že je dneska ‚doba aranžérská‘, je tu oproti minulosti i ta změna, že se hudba dá dělat doma a mohou ji dělat všichni. Zatímco dříve to procházelo hned několika síty – sociálním, finančním, vzdělanostním, a třeba i politickým. Takže dříve vyšlo sto alb ročně, a dneska vyjdou za týden. A zvýšená kvantita znamená i zvýšené nároky na nezaměnitelnost.
A samozřejmě jsou i takoví – a doufáme, že to není náš případ – kteří aranžují jen z vody.
Milan: Písnička nás ale zajímá pořád. I když třeba na desce přidáme elektroniku nebo smyčce, vždy se snažíme nebo myslíme na to, aby se to dalo zahrát na koncertech. Protože primárně nechceme dělat jen studiové skladby a vždycky je chceme hrát. Takže si s tím asi pohráváme víc než v začátcích, kdy nám to bylo všechno jedno, ale je to i tím, že nás to hodně baví a rádi zkoušíme možnosti, které doba nabízí. Zároveň nás i láká jít po jednoduchosti. I proto obvykle nahrajeme mnohem víc hudby, než tam nakonec zůstane. Což znamená mít ten nadhled a umět si v určité chvíli říci dost, aby bylo zachováno pestré hudební spektrum, ale nebylo tam toho příliš.

Jak se takový bod pozná?

Mardoša: Je to určitý kopec. Nejprve se pořád přidává a přidává, pak to nějak začne fungovat a dávat smysl, a potom už je toho na všechny moc, takže pak se zase ubírá a ubírá.
Milan: ...a oželet pak všechny ty úžasné klávesy a kytary, které by tam jeden chtěl mít, je hrozně těžké.
Dušan: Musíš být tvrdý a nekompromisně vyhazovat. Nejhorší je asi vyhodit něco, na čem to třeba celé vzniklo. Ale odměnou je konečný tvar.
Milan: Hodně si s tím hrajeme a písničky často mají různé verze – od akustické až po elektronickou nebo symfonickou. Někdy jim až dáváme zabrat. Ale nakonec se právě u toho ukáže jejich kvalita. A to, že nakonec na albu vyjdou jen v jedné z těch mnoha podob, je jen jedna z mnoha možností, která nám přesně v té době přišla nejlepší.

Jak moc se řídíte názorem fanoušků? Mnohokrát jsem se například setkal s tím, že kapely ponechávají z aktuálního alba v repertoáru jen to, co se líbí, a vyřazují skladby právě podle toho, jaký (ne)mají ohlas...

Milan: Moc ne. Spíš se řídíme podle toho, jak se nám ta která písnička dobře hraje, a jaký máme pocit z toho, jak je naživo přesvědčivá a funkční. Asi na každém albu máme písně, které na koncertě nehrajeme, ale nepovažujeme je za horší než ty, které ano – jen jsou prostě koncertně hůř ‚odprezentovatelné‘. Když tam je hodně symfonických nástrojů nebo třeba smyčce hrají podstatnou část, pořád to může fungovat, když to třeba zahrají klávesy.
Typický příklad je Filmařská. Ale někdy to tak dobře nefunguje – třeba Noční linky z minulé desky A/B, které považují za výbornou písničku, jsme přesně z tohoto důvodu na koncertech skoro vůbec nehráli. Takže myslím, že v tomhle směru se rozhodujeme hlavně podle sebe.

Turné k novému albu máte naplánované na únor a březen 2021. Jak moc nyní, v nouzovém stavu kvůli epidemii covid-19, věříte tomu, že bude moci proběhnout?
Dušan: Čím dál tím méně.
Milan: Je to smutný příběh. Paradoxně jsme tentokrát, poprvé v historii, začali turné plánovat s obrovským předstihem. A turné bylo dotažené, a se všemi promotéry vykomunikované, až nepochopitelně brzy. Ještě dříve, než jsme měli hotové některé písničky pro album. Opravdu nikdy v minulosti to tak ještě nebylo. Roli hrálo i to, že jsme se dohodli na tom, že finální koncert v Praze budeme organizovat společně s Live Nation, takže se zamluvila hala O2 Universum na 31. března a začaly se prodávat lístky.
Tudíž se k tomu musel udělat i vizuál, ovšem v momentě, kdy ještě nikdo nevěděl, jak bude vypadat vizuál k desce, která by se tam měla pokřtít. Z tohoto úhlu pohledu mě to mrzí moc, protože velmi pravděpodobně celá práce přijde vniveč, a budeme vše muset dělat znovu. A dokonce ani nevíme, zda pokud to nepůjde, budeme muset jen nalézt nové termíny na všechny koncerty, nebo tam budou ještě nějaká další omezení.
Ale stále jsme neudělali to definitivní a finální rozhodnutí, které zatím oddalujeme, co to jde. Ta bezmoc, kdy nevíme, co bude, je nepříjemná – ale co můžeme dělat?

Uvažovaný název nové desky – a napadá mě, že by se to pak týkalo i turné - prý byl i Brnky, brnky, prasata, tedy autentický ‚výkřik‘ naštvaného posluchače, který vám poslal v mailu plném nadávek. Dostáváte nenávistných reakcí hodně?
Milan: A je to tady znova...
Dušan: Komunikaci s lidmi spravuje a filtruje Mardoša. Myslím, že v rámci zachování duševního zdraví kapely, nám určitě neříká o všem.
Mardoša: V klasických mailech toho chodí až překvapivě málo. ‚Hejtování‘ dnes probíhá jinde, hlavně na sociálních sítích, a to se přiznám, snažím spíš nesledovat. Tohle byla spíš výjimka, která mě zaujala tím, že to bylo tak upřímně naštvané, až to bylo svým způsobem poetické. Ale abychom byli upřímní, opravdu seriozní kandidát na název, to nikdy nebyl.