CityBee

Kdy naposledy jste se v Česku zastavil u nějaké stavby a řekl jste si „Panečku, to je něco“?
Je tady spousta šikovných architektů, takže se dá i v Česku narazit na stavby, kvůli kterým stojí za to se zastavit. Naposledy se mi to stalo u Národní technické knihovny v Praze. To je krásná stavba.

Jak je na tom architektura v Česku 28 let od revoluce?
Řada lidí ji kritizuje, ale já to vůbec nevidím negativně. Vznikají tady nadčasové projekty, co vydrží desítky let, i když je pravda, že jde většinou o privátní stavby, které si jejich majitelé chrání, takže se k nim moc nedostanete. Ale obecně tady mají architekti stejnou volnost jako v zahraničí, chce to jen narazit na klienta, který bude mít odvahu experimentovat.

No právě. Nechybí českým městům někdy víc odvahy?
Jasně, chybí. My si nestěžujeme, máme za sebou krásné projekty, ale Praha je taková usedlejší, není lehké tady něco prosadit. Ne všichni památkáři tady jsou osvícení, drží se striktně pravidel, všechno musí být do puntíku. Chápu, že je to důležité, ale jsou místa, kde by se dal postavit dům jako socha, na který by se všichni chodili dívat. Dodnes mě třeba mrzí, že se nepostavila Kaplického knihovna. Na to se vůbec neměla dělat soutěž, mělo se to dát Janu Kaplickému přímo.

Jak se vlastně pozná kvalitní architektura?
Pro mě to znamená hlavně funkční architektura. U fasády může vždycky vzniknout debata, někomu se líbí Tančící dům, někdo ho nenávidí. Někdo je nadšený z vily Tugendhat, pro někoho je to jako výloha obchodu. Každý člověk je jiný, v tom se nikdy neshodneme, a to je dobře. U té vnější skořápky je to jako s obrazem – každý architekt ji vymyslí jinak. Můžeme se bavit o tom, co je hezké a co ne, ale u vnitřního prostoru žádná polemika není. Ten buď funguje, nebo nefunguje.

Jenže každý přece kouká na stavbu zvenku.
Ano, to je ta chyba. Podívejte se na Franka Gehryho. Pracuje jako sochař a jeho stavby jsou zvenku skvělé. Tančící dům se mi líbí, to jeho zakončení, pohyb, je to zkrátka krása. Jenže zevnitř ten dům vůbec nefunguje. V roce 1996 jsme tam s Evou Jiřičnou dělali interiéry, ale ten vnitřek je tak složitý, že to skoro nešlo. Proto dnes na architekturu koukám hlavně tak, jestli bych tam sám chtěl bydlet nebo pracovat, a navrhujeme takové prostory, kde bychom se sami chtěli pohybovat.

Vás neláká postavit nějaký další Tančící dům, který vám zajistí nesmrtelnost?
To, že tady Frank Gehry postavil Tančící dům, byl zázrak, který se už nebude opakovat, protože dneska by vám to už nikdo nedovolil postavit. To zaprvé. Zadruhé, já jsem mnohem spokojenější, že jsme postavili ostrov na Maledivách, který byl v roce 2014 vyhlášen nejlepším resortem na světě. Dodnes je mezi nejlepšími pěti, a kdykoliv tam přijedu a bavím se s hosty, zjišťuju, že jsou strašně spokojení. Zvou mě na kávu a chtějí si o tom povídat. A to je pro mě odměna za práci.

Vaše projekty mají jedno společné – investory jsou často čeští miliardáři. Proč si vás najímají?
Myslím si, že poskytujeme služby, které jiní architekti neposkytují. Jsme schopni na klíč kdekoliv po světě udělat cokoliv. A jsme schopni dodržet termín a rozpočet, na kterém se dohodneme. Jsou to logicky velmi inteligentní lidé, takže vedeme dlouhé inspirativní diskuze. To mě na tom baví.

Na kterou svoji stavbu jste nejvíc pyšný?
V roce 1993 jsem si postavil v Dolních Chabrech na okraji Prahy malý domeček, kolem kterého bylo hodně rušno. Strašně dlouho se to povolovalo, hádali jsme se s památkáři, jestli tam může být rovná střecha. Vzadu je kostel, na který je díky tomu vidět, navíc jsme zachovali měřítko malých domků stojících okolo, protože to má stále vesnický charakter. Myslím si, že se to tehdy povedlo, získalo to spoustu cen i v zahraničí. Teď jsem ten baráček po 25 letech prodával a musím říct, že mě to strašně mrzelo. Když jsem tam po těch letech vešel, zase mě to oslovilo. Taková věc mi stačí.

Bojujete často s tím, aby byl investor odvážnější a nekladl vaší kreativitě meze?
Vždycky klientům říkám: „Jestli nás chcete, musíte si udělat čas, protože si na to musíme sednout a povídat si o tom. My jsme tady od toho, abychom plnili vaše sny, a já musím zjistit, jaké jsou.“ Musíme zjistit, kam až daleko můžeme s tou odvahou zajít. Někdy je ale odvaha i to, že má někdo na účtu jen pár milionů a přijde s tím, že chce postavit rodinný dům. A my řekneme, že to zkusíme.

Nosíte v hlavě nějaký svůj sen? Že někdo přijde, zaklepe a dá vám životní zakázku?
Nenosím. Já si ty sny plním. Sbírám umění, stýkám se s umělci, jednou za čas si něco koupím. Teď jsem si zrovna koupil sochu od Tonyho Cragga, po které jsem asi osm let toužil. Takže tady nesedím a nečekám, až někdo přijde a řekne, že po mně chce postavit fotbalový stadion. Ne, každá věc, kterou děláme, je zajímavá. Já vlastně ani nevím, jestli bych chtěl třeba stavět mrakodrap. A kdybych si měl vybrat, jestli postavit mrakodrap na kraji Prahy, nebo malý domek v Kanadě, radši vezmu ten domek.

Jak to?
Protože je pro mě zábavnější. A o tom to celé je. Musíte z toho mít radost. Vybírám si projekty, které chci dělat. Když budu stavět mrakodrap v Praze, developer bude chtít stále šetřit a nakonec budeme nešťastní oba, protože výsledek bude rozporuplný. Proto svým dětem říkám: „Dělejte něco, co vás v životě bude bavit. A když půjdete do práce, snažte se, ať je to pro vás stejná radost, jako byste se šli projít do lesa nebo vykoupat do řeky.“

Petr Kolář

Architekt a spolumajitel architektonického studia ADR, které v roce 1992 založil se svým spolužákem z VŠUP Alešem Lapkou. Jeho stavby najdete zhruba ve 30 zemích, mezi ty nejznámější patří část rezidenčního komplexu Waltrovka v Praze, škola Open Gate, Český olympijský dům v Londýně 2012 nebo luxusní resort Velaa na Maledivách. Mezi jeho klienty najdete většinu českých miliardářů. Miluje jízdu na svém harleyi a v Kanadě propadl heliskiingu. Jeho bratrem (Petr je o pět let mladší) je uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář.
 
ROZŠÍŘENOU VERZI ROZHOVORU NAJDETE V MAGAZÍNU MARWICK, KTERÝ VYDÁVÁ SPOLEČNOST KPMG. PŘEČÍST SI O HO MŮŽETE I ONLINE.