CityBee

Co musí podle vás splňovat socha, aby fungovala ve veřejném prostoru? 
Socha má smysl, když se ji povede zasadit do veřejného prostoru tak, že tam není ani ideově, ani formálně zbytečná nebo násilná. Musí plnit svůj účel, musí lidi zajímat a skvělé je, pokud ji třeba mohou i nějakým způsobem využívat. 

Která vaše socha měla z tohoto pohledu největší úspěch?
Myslím, že mně se nejvíc povedla rozhledna, kterou jsme instalovali před třemi lety v Botanické zahradě v Troji. Je to socha z kovové cisterny, do které se dá vstoupit a vystoupat po schodech nahoru. Její zajímavost tkví právě v tom, že se dá obývat a využívat.

V pražském Karlíně je na právě probíhajícím festivalu m³ / Umění v prostoru k vidění vaše instalace Opuštěná obydlí. S jakým záměrem jste ji vyráběl?
Opuštěná obydlí je instalace, kterou tvoří pět domečků z ocelových nádob. Jsou inspirované domorodými stavbami, jako jsou jurty, ale třeba i eskymáckými iglú. Ty mé jsou vytvořeny z oceli, takže vypadají také trochu jako vojenské stany nebo bunkry, a vznikly proto, že si myslím, že je to v současné době důležité téma. Na světě dochází k migrační vlně, lidé opouštějí svá obydlí nebo jsou z nich vyháněni. Vnímám to jako problém, který může přerůst v obrovskou krizi. 

 

m3 / Umění v prostoru

Bubec

06.06. - 01.10.

Jak se dají Opuštěná obydlí využívat?
Každý z domečků má svoje dveře a podlahu. Dají se obývat, zároveň je to samozřejmě umělecké dílo, které má v sobě různé otvory, takže dovnitř prší. Je to symbol obydlí, které je opuštěné a čeká na novou náplň. Instalaci jsem vytvářel s tím, že během festivalu bude ožívat. Doufal jsem, že se na obydlí lidé půjdou podívat, že se v nich budou scházet, přinesou si s sebou svačinu, že do nich budou lézt děti a hrát si v nich… Navíc v rámci festivalu Opuštěná obydlí ožijí různými performancemi, divadelními představeními, proběhla tu například hudební akce Opuštěný festival, kterou připravili lidé z Artedu.

Jaká další díla jsou v Karlíně vystavena?
V Karlíně jsme instalovali celkem 15 děl od převážně českých umělců mladé a střední generace. Některá z děl vznikla u nás ve studiu Bubec, neboť máme velké prostory, těžkou mechanizaci a jeřáby, které jsou často k vytvoření rozměrných děl potřeba.

Jak vznikl nápad uspořádat outdoorový festival m³ / Umění v prostoru?
Prezentace umění ve veřejném prostoru mne dlouhodobě zajímá. Už v roce 1981 jsem byl iniciátorem a jedním z organizátorů výstavy Sochy a objekty na malostranských dvorcích. Setkala se s obrovským zájmem, a tak jsme v roce 1990 uspořádali pokračování na staroměstských dvorcích. I se studiem Bubec, které jsme založili v roce 2000, jsme pořádali výstavy ve veřejném prostoru a uvědomili jsme si, že bychom chtěli něco takového dělat pravidelně. A protože i vedení města se opakovaně vyjádřilo, že chce, aby Praha začala být evropským městem, kde se moderní sochy normálně vyskytují, připravili jsme přehlídku vizuálního umění m³ / Umění v prostoru. V umělecké radě festivalu jsou proto kromě členů studia Bubec i zástupci Galerie hlavního města Prahy, Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, Akademie výtvarných umění, Vysoké školy uměleckoprůmyslové a lobbista za výtvarné umění ve veřejném prostoru Pavel Karous. Letos se koná první, zahajovací ročník a chtěli bychom, aby se z festivalu stala každoroční mezinárodní přehlídka. Každý rok bude zvolen kurátor, který vybere umělce, navrhne téma a lokalitu. 



Hlavní kurátoři letošní přehlídky, Daniela Kramerová a Radek Wohlmuth, si vybrali Karlín. Proč? 
Náš záměr je lokalitu vždy vybírat podle toho, jaké je téma ročníku, a podle toho, co se nám zdá aktuální. Tématem letošního ročníku je „Na hraně“ a je to myšleno jak v pravém slova smyslu, tak v přeneseném. V současné době stále probíhají debaty o využití budovy Invalidovny – zda skončí celá ve státní památkové péči, anebo se částečně otevře pro občanské aktivity a neziskovky, což považujeme za důležitý moment. A Karlín nám přijde jako čtvrť zajímavý tím, že zde po povodních došlo k obrovským změnám, které jsou často pozitivní, ale někdy třeba i negativní. Hodně se mluví o tom, že developerské projekty, které zde vznikají, jsou tak rozsáhlé a velkorysé, že lidé, kteří bydlí v Karlíně, se potom cítí nějakým způsobem omezováni a dochází k tření. Diskuse o tom, jak by měli developeři s tou čtvrtí spolupracovat, aby to bylo prospěšné pro její rozvoj nejenom z jejich pohledu, ale i z pohledu občanů, nám přišla natolik zajímavá, že jsme festival letos umístili právě do Karlína.

Jaká je podle vás v Praze úroveň umění ve veřejném prostoru?
Myslíme si, že Praze chybí dobrá koncepce a že by měla vznikat, protože Praha je úžasný prostor, kterého bychom si měli vážit. Zrovna tak jako si chce člověk domů nebo na zahradu dávat pěkné věci, které mají smysl, tak by to mělo fungovat i s Prahou. Měli bychom dbát na to, aby byla díla, která se na veřejná prostranství umisťují, kvalitní. Například některé pomníky v Praze jsou hodně kontroverzní. Naštěstí na tom ale Praha není až tak špatně jako třeba Budapešť, kde se umístily stovky děl všelijaké kvality. Především je potřeba o tom mluvit a dobře se starat o to, aby veřejný prostor kvetl a aby město bylo pro lidi čím dál zajímavější.

Jaké sochy, které už v Praze aktuálně ve veřejném prostoru stojí, považujete za dobré?
V Praze se mi líbí například Pomník parašutistů nebo pomníky a lampy Krištofa Kintery. Také mimina, co šplhají po Žižkovské věži, jsou dobrý počin. Zatím toho ale není mnoho. 

V jakých evropských městech lze hledat inspiraci? Kde umění v prostoru funguje dobře? 
Úžasně to funguje v německém Kasselu, kde je jedna z nejlepších přehlídek s dlouhou tradicí. I u nás se ale najdou dobré příklady, třeba bienále Brno Art Open anebo ostravská přehlídka Kukačka. To jsou zajímavé počiny, mezi které bychom se chtěli zařadit. 

Každý rok budete oživovat jiné místo. Co tedy bude se sochami, až festival v Karlíně skončí?
Sochy jsou prodejné, takže si je mohou zakoupit třeba firmy, které by chtěly řešit prostor buď v okolí sídla společnosti, anebo by chtěly nějak podpořit veřejný prostor ve čtvrti, kde fungují. Na magistrátu vznikla iniciativa, která chce takové aktivity podporovat i finančně, tak doufám, že se to bude dařit a firmy budou mít zájem a že díky tomu zůstanou některé sochy ve veřejném prostoru dlouhodobě anebo natrvalo.

Čestmír Suška (*1952) vystudoval Akademii výtvarných umění (AVU), na přelomu 80. a 90. let byl členem skupiny Tvrdohlaví. Sochal ze dřeva i z kamene, dnes se ve své tvorbě věnuje především práci s kovem. Vystavoval v Praze, v Birminghamu i New Yorku.

Text vyšel v nejnovějším vydání magazínu Marwick.

V něm se mimo jiné dočtete:
► Jak Češi nakupují
► Proč je super předplatné na ponožky
► Jak Čech v Googlu zlepšuje svět matematikou

Ke stažení zdarma ZDE.