CityBee

Letošní ročník festivalu jako by tematicky svíral motiv hlasu, naslouchání, slyšení. Hlas zábavy v politicky komplikované době v inscenaci Jiřího Havelky; ve Fantasii Anny Karasińske promlouvá herec a jeho postava; Building Conversation nechává mluvit publikum a zkoumá, co se stane, když hlas úplně absentuje; Christiane Jatahy přivádí na scénu hlasy dvou odlišných společenských vrsev; Kate McIntosh se zabývá samotným nasloucháním, zatímco u Flory Détraz je hlas výrazem poslušného a vzpurného těla; a projekt Rimy Najdi pracuje s nejčistší podobnou slyšení a naslouchání.

Neustále máme na mysli dědictví Václava Havla, vztah divadla a politiky. Hledáme způsoby, jimiž divadlo může být – jimiž je politické. Kromě toho, že tzv. politické divadlo přivádí na jeviště politiky a politiku v explicitní podobě, může používat i jiné socio-politické prostředky a strategie.

Jednou z nich je bezpochyby umění poslouchat a opravdu slyšet. Rozpoznat lidský hlas je jeden ze základních socializačních nástrojů od samého dětství. Od okamžiku, kdy se narodíme, posloucháme, a tudíž chápeme, že nejsme na světě sami, že jsou zde s námi i jiní. A divadlo je místo, kde to konáme bez ustání: setkáváme se s ostatními a slyšíme je. Rozpoznáváme rozdíly a nasloucháme. To totiž znamená porozumět. Což ovšem není nijak rychlý proces: pokud ho uspěcháme, porozumíme nakonec jen tomu, co už jsme dávno věděli. Takže slyšet a poslouchat vlastně znamená hlavně rozpoznávat a nebát se odlišnosti.