CityBee

Jmenuje-li se výstava Seborea bella, je vyjádřením určité paradoxní rozpornosti, která dílu Šormové propůjčuje právě onu polarizační živost a dynamiku. Seborea jako kožní nemoc má patrně daleko ke kráse. A přeci může být z nějakého širšího horizontu vnímání (celku) nahlížena jinak, respektive, může vyvolat emoce, které se v tvorbě a tvorbou samou zhodnotí. Seborea promlouvá o dotyku a bolesti, o povrchu, který mění svůj přirozený vzhled. Vyvolává reakce. Stejně jako člověk reaguje na jiné silné podněty, ať již jsou z hlediska konvence krásné (např. hvězdná obloha) nebo nikoliv (např. smog). Autorka prostřednictvím emočního filtru dekonstruuje odžitou situaci na ploše obrazu. Někde podtrhne dvourozměrnou dimenzi malby a zvýrazní kresebné momenty její struktury, jinde prolomí malbu do trojrozměrné iluze a pracuje s průhledy do tušených rovin „za povrchem“. Sama je fascinovaným objevitelem, který na začátku pouze nejasně tuší, oč mu vlastně jde. Obrazy Kristýny Šormové připomínají na jedné straně geologické či meteorologické situace, na straně druhé hudební reflexe či básnické interpretace. Valící se hmota je tu zastavována ve jménu křehkosti dočasného, ale intenzitního prožitku. Hranice mezi figurací a abstrakcí jsou rozpuštěny ve prospěch síly okamžiku.