Na Štědrý den bývalo u Werichů obzvlášť rušno. Vařili se šneci, uzené koleno, párky s křenem a také legendární šoulet.
Paní Tůmová vzpomíná, že se ve vile přes den vystřídalo až 150 návštěvníků. I kdyby jen na chvíli, zastavili se popřát si hezké Vánoce, vypít skleničku a každý se povinně podepsal na ubrus. Ty se pak pečlivě označené letopočtem skladovaly. A tak pokračujeme v obnovené tradici.
Až vyrazíte na vánoční procházku, zastavte se ve vile, rádi vás uvidíme. Pozdravit, dát si něco dobrého na zahřátí, pověsit si ozdobu na vánoční stromeček a podepsat se panu Werichovi na ubrus. Tradice jsou tradice.
P. S. Budeme mít pro vás nachystané papírové kelímky, pokud byste si s sebou ale chtěli vzít svůj oblíbený hrníček, moc nás to potěší.
„A teď bych vám já, Jan Werich, chtěl popřát veselé Vánoce a to tak, abych, ani já ani vy, abychom neupadli do sentimentality – vánoční. Kdyby to bylo v mé moci, já bych byl rád, kdybych mohl dát všem lidem na světě pod stromeček škatuli – prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není. A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou, tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát. Aspoň jeden den v roce.“