Oplakávání známých a zmapovaných sfér, které nahradily struktury nové, je přirozeným a transformativním procesem, který nám přináší úlevu.
Zazní poslední tóny existence, vzpomínky se vynoří jako spektrální fragmenty.
V soumraku bytí, kde tep světa zakolísá, se smutek stává výmluvným nářkem nad tím, co kdysi bylo. Abstraktní říše zrcadlí roztříštěnou krásu rozpadající se reality. Zkoumání lidských podmínek na propasti zničení, kde se emoce rozvíjejí jako okvětní lístky v jiné světské zahradě. Svědectví o odolnosti lidského ducha, který čelí vlastnímu zániku. Truchlení se stává niterným zážitkem, zkoumáním křehkosti života, která přesahuje lineární vyprávění; je to odysea, zahrnující chaos emocí tváří v tvář vyhynutí.
Oplakávání známých a zmapovaných sfér, které nahradily struktury nové, je přirozeným a transformativním procesem, který nám přináší úlevu. Vrstvením médií nabourávajících tuto strukturu vytváříme prostor, ve kterém může dojít k asociativnímu a různorodému způsobu čtení a diváckého zážitku.
„Tenkráte budou vidina znamení: uschnou vrcholy stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená starý uschlý dub a pramen u skály se tak rozvodní, že se bystričtí dolů povalí.”
- Alois Jirásek
Dekonstrukce expedice na Blaník, bájnou horu tajemnou.