CityBee

Náš portál se zaměřuje na město. Co pro tebe osobně město jako takové znamená, inspiruje tě někdy v tvojí tvorbě?
Máš tužku? Honem, dej mi tužku a kus papíru. Něco ti napíšu. Tak. Tohle je název takového karaoke rockového videa, které najdeš na YouTube a celé jsme ho natočili s mým kamarádem Davidem v Praze. Praha je strašně zajímavé město. Před pěti jsme sem přijeli a celý den jsme lítali po ulicích a po Karlově mostě a natáčeli krátká videa, která jsme pak sestříhali do jednoho klipu. Myslím, že Praha je opravdu nejkrásnější město na světě, ale zároveň je taky dost divná a má dost bizarní energii. Je to prostě bláznivá křižovatka lidí zvenčí a lidí lokálních, bohatství s chudobou, a to vytváří tak neskutečnou atmosféru, stejně jako třeba New York! Ale vlastně jsem nikdy nic takového jinde nezažila. V Praze jsem třeba zahlédla slepou žebrající stařenku s hlavou dolu. Musela jsem si vedle ní kleknout a brečet…

Začala jsi s uměním na ulici. I v Praze je busking hodně populární, ale naši úředníci se ho snaží potlačovat...
Ať jdou do prdele!

Počkej, chtěla jsem po tobě nějakou zprávu, kterou bychom jim mohli vyřídit a bojovat tak za busking v našich ulicích!
Jasně. S buskingem je to docela těžké. V Amsterodamu mě dokonce před dvěma lety zatkli, když jsem performovala. Ne proto, že by busking nenáviděli, ale proto, že cítí tenkou hranici mezi pouličním uměním a žebrotou. Souvisí to i s rasismem. Žebrání je v Holandsku často považováno za aktivitu Rómů. A myslím si, že něco podobného se teď děje i v Praze. Jenže to prostě není jednoduché, nemůžeme si říct: hurá, budeme hrát na ulicích a všichni budou štastní. Tak to nefunguje. Busking má hodně vrstev a je teď trochu v pasti různých politických machinací. Jenže pro muzikanty je strašně důležité mít možnost si zahrát na ulici a být v přímém kontaktu se svým publikem. Je to pro ně esenciální svoboda.

I ty se tomu občas ještě věnuješ, ne?
Jo, občas to dělám. Na světě existují města, kde má busking velmi přísná pravidla. Musíš se nahlásit, dělat určitý typ hudby, být přátelský. To je směšné! Ulice by měly být volné pro každého. Samozřejmě, musí to mít svá pravidla. Ani ty bys asi nechtěla mít byt nad místem, kde neustále mlátí bubny. Ale ten systém by měl být co nejotevřenější. Podle mě je pro umělce úžasný začátek začít na ulici.

A kde si to ty sama a tvoji fanoušci užíváte nejvíc?
Určitě ne na festivalu. Pokud hraju dobře na festivalech, tak proto, že nezůstanu jen na stage, ale vrhnu se třeba mezi lidi. Já si spíš užiju hraní v menších klubech a divadlech, tak okolo pěti set lidí. Není to tak velké a rozeznáš tak každý obličej v publiku.

Ale ulice teď tvůj favorit není...
Já nemám jedno nejoblíbenější místo. Miluju dělat od každého trochu, jinak se začnu nudit.

Před pár dny jsi vystupovala na Glastonbury a teď ses ocitla na sice jednom z největších festivalů v ČR, ale přeci jenom o dost menším než ten britský. Necítíš se tu trochu jak někde v obýváku?
Mám pocit, že dneska si to tady užijeme víc než v Glastonbury. Tam nás šoupli na skoro největší stage, jednu z vůbec největších v mojí kariéře, tak pro třicet tisíc lidí. A to já nemám ráda, bylo to pro mě moc velké. Nevadil mi počet lidí, ale ten odstup od nich. Cítím se jako v televizi a vlastně to tak je! Všichni koukaj jen na ty LED obrazovky a ne na tebe. To mě štve. Chci být na turné a komunikovat s lidmi.

A jak se udržuješ pořád čerstvá a v pohodě? Cestování z fesťáku na fesťák musí být určitě nabíjející, ale také unavující. Mě v tomhle vedru pořád bolí hlava a potím se!
Upřímně, teď jak tady s tebou mluvim, tak mě strašně bolí hlava a cítím se, jako když na mě leze chřipka. Vlastně jsem měla vůbec dost špatnej měsíc. Ale nebudu tady jen sedět a stěžovat si, musím něco dělat! Protože energie od fanoušků je pro mě jako jídlo!

Tím skončil náš oficiální rozhovor, ale Amandu zaujalo, že se zajímáme o Prahu, takže nás vzala ke svému autobusu a "donutila" nás si promluvit i s jejím kamarádem Davidem, s kterým společně natočili video "God is going to get sick of me". David Franklin žije v Čechách a věnuje se produkování videoklipů a také romské problematice. O tom zas ale někdy jindy!

Rozhovor byl nafocen fotoaparátem BenQ G1 Black.