CityBee

V každoročním srovnání světových metropolí z hlediska kvality života jsou na prvních příčkách pravidelně Vídeň, Curych, Mnichov… Praha je zhruba na sedmdesátém místě. Vidíte také takový propastný rozdíl mezi „konkurenčními" středoevropskými velkoměsty?
Je to složitější. Města se porovnávají i podle kritérií, jako je propojenost leteckými linkami do zahraničí nebo multikulturní prostředí – jak je na tom město s mezinárodními školami. Třeba v propojenosti v Praze asi těžko Vídeň dohoníme, ta vždy bude mít v tomto směru globálnější rozměr. Ani v posilování mezinárodního věhlasu školství ale Praha nemá příliš velké ambice, což je škoda.

V čem konkrétně by mohla být ambicióznější?
Když se na Prahu díváte z větší vzdálenosti, třeba z Asie, kde mám částečně kořeny, je nepochybně vnímána jako naprostá součást Evropy. Pro člověka z Číny nebo z Japonska není velký rozdíl mezi Prahou, Vídní či Mnichovem. A na tom Praha může stavět, byť trochu pokulhává v jazykové výbavě. Mohla by se klidně stát centrem vzdělanosti. Trh se vzděláním velmi roste a pokud je Evropa v něčem na špici, pak jsou to školy a kultura.

Máme ale rezervy v tom, jak udělat Prahu pro cizince, kteří sem přicházejí za prací či studiem, přívětivější. Nejen pokud jde o vstřícnost úřadů a rychlost správních procesů, ale i v oblasti bydlení. Ve Vídni je obrovský program sociálního bydlení. Není to určitě úplně nejlevnější město, ale ten program umožňuje rodinám i nově příchozím „nastartovat". Je tu šance se odpíchnout, což u nás chybí.



Žijeme si nad poměry?
Z jistého úhlu pohledu nepochybně. Třeba v Tokiu, kde jsem část života prožil, tak širokou ulici, jako je pražská Národní třída, téměř nenajdete. Obecně se v celé Evropě strašně plýtvá prostorem. Lidé jsou zvyklí na velmi vysoký prostorový standard. A radši mají větší byt či dům a přitom bydlí někde na periferii, přestože kvalita jejich života tam není moc vysoká.

Opravdu souvisí kvalita života s hustotou zalidnění?
Právě hustota různorodých aktivit lidí vytváří městský život, tu pestrou nabídku zboží a služeb, nápadů, myšlenek i příležitostí. Právě proto se lidé odpradávna do měst stěhují. Už před staletími zjistili, že když spolupracují, mají z toho osobní benefity. Dosáhnou lepšího výsledku, lepšího „úlovku", než když žijí osaměle.

Například v Kodani teď mají pětiletý plán, jak dostat do ulic o deset procent více pěších, chodců. Protože si spočítali, jak obrovský je to ekonomický a sociální přínos, přínos pro bezpečnost, kvalitu města. A od dánských kolegů víme, že to není vůbec jednoduché.

Souvisí to třeba s designem ulic. I pro mě bylo zajímavé zjištění, že je nově asymetrický a souvisí se slunečním svitem. V Dánsku je na rozdíl třeba od Itálie v ulicích žádoucí a na té části ulice, kde slunce více svítí, jsou chodníky projektovány širší než na protější. Lidé se tam pohybují mnohem radši než v chladném stínu, promenují se, chtějí si posedět.

Jaký konkrétní přínos má takové „živé" město?
Na chůzi se nabalují ekonomické aktivity, posilují sociální vazby, soudržnost. Otupuje se napětí, je to katalyzátor vztahů. Pokud je ale ulice redukována pouze na dopravní koridor, kterým projíždějí auta a nikdo se s nikým nebaví, tak všechno to, o čem mluvíme, mizí. Vztahy mezi lidmi i město se rozpadají. Vidíme to na pražské magistrále, kde se to projevuje i na nízké ceně okolních nemovitostí. Naopak, kde tepe skutečný život, ceny nemovitostí stoupají.



V celé Evropě vidíme konflikt mezi venkovem a městem. Metropole je mnohem vstřícnější k migrantům, liberálnější, kdežto venkov zaujímá až ultrakonzervativní postoje. Vidíme to jak u nás, tak v Británii při hlasování o brexitu, v Polsku, v Rakousku či v Turecku při volbách. O čem to svědčí, když víme, že ne venkov, ale právě město má daleko větší zkušenosti s migranty?
Současný svět se stává víceméně světem městských států, jako to bylo v tom starověkém Řecku. A zároveň města, přestože jsou na různých místech světa, jsou si vzájemně často bližší mezi sebou než se státem, ve kterém se nacházejí.

A je to tak i v Praze, kde se tomu teď říká pražská kavárna…
Samozřejmě. Je to tak všude na světě. Současně ale dnes platí, že i tradiční venkov do značné míry přestává existovat, jelikož způsob života na venkově se velmi „poměšťuje". Není zde už žádná ostrá hranice mezi městem a venkovem. Málokdo na venkově se už živí zemědělstvím. I způsob trávení volného času na venkově se prudce změnil, neliší se moc od toho ve městě. Městský životní styl se stal atraktivnější a úspěšnější. Mluvíme dokonce o tom, že město je nejúžasnějším vynálezem lidstva.



Jaká je vaše vize města budoucnosti?
Město příjemné pro život, odkud člověk nemusí utíkat na víkendy, a je ve své podstatě spravedlivé. I člověku, který neoplývá bohatstvím či je nějak znevýhodněný, umožňuje velmi kvalitní život.

Co z tohoto pohledu potřebuje Praha?
Vídeň si například ponechává veškeré městské pozemky ve vlastnictví a pouze je dlouhodobě pronajímá. Může tím operovat ve svém rozvoji. Jakmile ztratí město kontrolu nad svých územím, těžko nařizuje majitelům pozemků, kolik mají mít sociálních bytů…

V Praze je to problém velkých rozvojových území – Bubny, Smíchov –, město se tam majetkově neangažovalo. Jde přitom o umístění veřejných institucí, veřejných prostranství, parků… V Holešovicích, kde jsem v komisi pro rozvoj města, jsme například navrhované velké nákupní centrum na Vltavské nepovažovali za velký přínos pro čtvrť, vyhlášenou naopak sítí malých obchůdků v ulicích. Aby to nedopadlo jako v centru Ostravy, kde se obří obchodní centrum Nová Karolína stalo „vysavačem" malých provozoven a centrum města úplně umřelo…

Pokračování rozhovoru s architektem Osamu Okamurou najdete na webu týdeníku Dotyk. Tam se mimo jiné dočtete: 
➤ Pomáhá, nebo škodí Praze sdílená ekonomika a služby jako Uber či Airbnb?
➤ Měla by města podporovat víc auta, nebo hromadnou dopravu?
➤ Jak si rozumí s bratrem Tomiem?