CityBee

Iva Janžurová

– ve hře Audience u královny (Stavovské divadlo)

Iva Janžurová doslova kralovala na jevišti Stavovského divadla v roli dámské hlavy britské monarchie a konečně naplno využíla svůj talent, který je režiséry v posledních letech trestuhodně zanedbáván či v horším případě rozvíjen nevhodným směrem. Nyní však herečka získala úlohu, která by mnohé ostatní spíše zastrašila.

Královnu Alžbětu II. ztvárňuje v úctyhodném životním oblouku od jejího nástupu na trůn v 25 letech až po současné období, kdy v 86 letech se stále stejnou energií vládne zemi. Iva Janžurová k roli přistoupila s takovou pokorou a soustředěností, že překvapila leckterého diváka i kritika.

Lehce se zbavila nánosů vypěstované herecké manýry a postavu ztvárnila minimalistickými a přirozeně působícími prostředky, aniž by kopírovala její skutečný předobraz. Stačí jen nenápadný pohled, neokázalé gesto a vždy přítomná jiskra sebeironie a účinek je tak silný a přesvědčivý, že divák snadno přijme všechny hereččiny polohy od dychtivé a nejisté „dívky“ až po roztržitou starou dámu.

Na představení zajděte 2. října, 22. října nebo 28. října.

Audience u královny 

Ondřej Brousek

– ve hře Amadeus (Vinohradské divadlo)

Občas se objeví role ztvárněna s takovým nasazením a osobitým tvůrčím přístupem, že utkví v hlavě na celá léta a možná přetrvá i generaci očitých svědků. S odchodem velkých hereckých bardů je však stále těžší nechat se v hledišti pohltit výkonem, který zanechá v paměti trvalé následky. Ondřeji Brouskovi se v roli Wolfganga Amadea Mozarta podařilo této nadčasové hranice dotknout.

Nejenže v legendární mystifikaci Petera Shaffera podal bravurní herecký výkon, který se lehce vypořádal s hrozbou karikaturního obrazu slavného skladatele, ale zapojil i svůj hudební talent. Zatímco se musel soustředit na obtížnou roli, bez jediného zaváhání v „přímém přenosu“ komponoval a varioval obtížné Mozartovy skladby, aby vytvořil dojem jeho tvůrčího zápalu a provokující geniality.

Z doslova vražedné kombinace divákovi na rozdíl od Brouska dochází dech, zvláště v momentě, kdy se jeviště s bez přestání preludujícím hercem postaví před zraky publika na kolmo. Pokud chcete vidět samotné hranice hereckých možností a skutečný záblesk geniality, již nyní si můžete na podzimní reprízy rezervovat vstupenky.

Na představení zajděte 28. září, 12. října nebo 23. října.

Amadeus

Simona Babčáková

– ve hře Kakadu (Dejvické divadlo)

S velmi náročným zadáním se musela vypořádat i tato svérázná herečka z Dejvického divadla, která v inscenaci Jiřího Havelky ztvárňuje dospívající autistku. Role vyžadovala nejen důslednou přípravu, ale rovněž velký cit pro správnou rovnováhu mezi společensky závažným tématem a humorným nadhledem, s nímž se zpřístupňovalo bezmála poetické vnímání spjaté s touto poruchou.

I přes automatizované vzorce chování a fragmentární výstupy, do nichž se rozpadal svět dívky Wendy, se Babčákové podařilo vytvořit vnitřně souvislou postavu. Dokázala i přes slupku asociálního a emoce postrádajícího jednání vyjádřit hlubší touhu po skutečném lidském citu, jehož hodnotě její postava pomalu začíná přicházet na kloub.

Právě schopnost ztvárnit vnitřní zrání osobnosti navzdory celé řadě vnějších bariér a nepřekonatelných vzorců jednání, činí z tohoto výkonu mistrovskou ukázku evokativního a minimalistického herectví.

Všechna naplánovaná představení jsou vyprodaná:(

Kakadu

Helena Dvořáková

– Viktor aneb dítka u moci (Divadlo v Dlouhé)

I když se u této skandální narozeninové oslavy Jana Mikuláška spíše hodí mluvit o kolektivním hereckém výkonu, přeci jen některým hercům groteskní poloha sedla lépe a uvolnila jejich netušené výrazové možnosti. To platí především o Heleně Dvořákové, herečce, která neustále překvapuje svým širokým rejstříkem. Svůj nesporný komický talent dokázala v dramatizaci Pratchettovy Maškarády, cit pro psychologické studie v oceňovaném Poledním údělu.

Ve své nejnovější roli je i vzhledem k povedené masce takřka k nepoznání. Postavu sebestředné matky ztvárňuje v silné nadsázce, v níž ovšem spojuje tak přesně vystiženou hru pohledů, kontrolovaných i nekontrolovatelných gest, že vytváří v omezeném typu buržoazní dámy živou postavu. Kdykoliv se v představení objeví na jevišti, působí jako magnet pro pohled, který lačně vyčkává další dokonale výstižné nuance, jež navíc často míří jistým úderem na divákovu bránici.

Na představení zajděte 30. září, 7. října nebo 29. října.

Viktor aneb dítka u moci 

Juraj Kukura

– ve hře Bratři Karamazovi (Činoherní klub)

Po excelentním výkonu Ivana Trojana v kultovní inscenaci Dejvického divadla neměl Juraj Kukura zrovna snadnou výchozí pozici. Roli přízraku mrtvého otce ovšem zvládnul bravurně a ve zcela osobitém pojetí.  Zbavil postavu šaškovských rysů a karikatury, které byly pro publikum spíše ochranou vrstvou před temnými silami, jež z románového předobrazu vyzařují a pohlcují vše kolem. Je to silně znepokojivá postava, která doslova čpí špínou, rouháním a pohrdáním jakýmikoliv morálními hodnotami.

I když otec v Kukurově podání nešetří ironií, opájí se chladnou mocí a zároveň jej ochromuje strach, neumenšuje se tím jeho ďábelská nevyzpytatelnost. Málokomu se na jevišti podaří zosobnit čisté společenské zlo bez toho, aby upadl v lacinou démonizaci. Kukura k jedné z největších výzev své herecké kariéry přistoupil sám za sebe, bez jakékoliv ulehčující manýry, a proto z jeho převtělení skutečně mrazí.

Na představení zajděte 2. října nebo 13. října.

Bratři Karamazovi