CityBee

Každý rok je představíme na říjnové přehlídce a následně v kinech, na VOD a v televizích. K cyklické kráse konceptu Be2Can přidáváme letos Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou. 

Be2Can opět otevírá závažná témata. Prvním z nich je domov a nejistá skupinová identita. To musí být nebe Palestince Elii Suleimana a Synonyma Izraelce Nadava Lapida spojuje společný pas a Čechovův smích skrz slzy, a rozděluje zdí rozseknutá domácí realita.  Jejich filmoví hrdinové cestují a zeď cestuje s nimi.

Motiv hledání domova, střetu dvou světů či přecházení mezi dvěma světy tvoří ústřední téma letošního Be2Can. Duality my a oni, vnitřní a vnější, domácí a cizí, bezpečí a ohrožení prostupují mnoha uváděnými filmy a staly se jedním z důvodů, proč jsme si jako samostatnou sekci zvolili profil německo-tureckého režiséra Fatiha Akina, který se v celé své tvorbě plynule pohybuje mezi kulturami a svým hledačstvím vystihuje jeden z podstatných rysů současné Evropy – neustálé definice a redefinice pojmu národní identita a domov. Jeho portrét masového vraha U Zlaté rukavice, který na Berlinale vzbudil mezi kritiky mírné zděšení, není plytká provokace, ale řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí. 

Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Hovoří o něm bratři Dardennové a jejich Mladý Ahmed, belgický islámský rebel bez příčiny se závěrečnou biblickou moralitou. Křičí o něm devítiletá Benni, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce označením „narušitel systému“ ve stejnojmenném filmu režisérky Nory Fingscheidt, i čínská sága Sbohem, synu od Xiaoshuaie Wanga. Mluví o něm i novodobí pařížští Bídníci Francouze s africkými kořeny Ladj Lyho, který je pro mě nejsilnějším režisérem letošního Be2Can a se Suleimanem možný kandidát na Oscara. Jeho debut nesoudí, jen jako stroj posouvá tragickou spirálu důsledků a vrcholí apokalypsou, jakou jste ještě neviděli.

Pokud má mít festivalový film smysl, nesmí se bát politického gesta. 80letý Ken Loach si po premiéře filmu Pardon, nezastihli jsme vás vyžádal mikrofon a publiku v Cannes vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“