CityBee

Rozmanitá absurdní a podvratná prohlášení či slovesné intervence v galerijním i veřejném prostoru se pro několik generací konceptuálních umělců stala základním nástrojem, s jehož pomocí je možné nabourat se hluboko do vědomí diváka a probudit v něm zcela jiné než jen estetické vjemy: pohoršení, šok, vztek či kritickou reakci.

Slovenský umělec Viktor Frešo se však na prahu nového milénia rozhodl celou tuto obrovskou a sofistikovanou výbavu konceptuálního umění – intelektuální i materiální –, nechat u cesty. Není sám, koho v posledních desetiletích irituje vyprázdněnost, nabubřelost a spekulativnost konceptuálních projektů a především jejich beznadějná izolovanost od reálných emocí a možného uměleckého prožitku.
Jako lék na novodobý lartpourlartismus nabízejí práce Viktora Freša řadu razantních řešení, která berou „umělecký provoz“ útokem a umělci i divákovi umožňují vrátit se k sobě a uplatnit své nezadatelné právo na svobodné vnímání, promýšlení a prožívání umění. Frešo přitom s jízlivým zalíbením sahá po klasických žánrech, které vzápětí bez skrupulí torpéduje.

V sebezpytném autoportrétu Som zamindrákovaný kokot či konkretistické textové variaci Nebudem najlepší a najznámejší slovenský umelec! bourá čelním nárazem společensky ustálený a svatě hájený status umělců a dalších „lidí od umění“, kteří často bývají jen prodavači s teplou vodou a nemají sílu si to přiznat.

Podobně si bere na mušku i kurátory, nedotknutelné demiurgy uměleckého světa, když jim do výstavy na téma „politika v umění“ přispěje umělohmotným ubrusem s lakonickým vzkazem: Velkú piču viete o politike. 

V čistě textové sérii Čo mi pomohlo, keď…, kde se svěřuje se svými vlastními slabostmi a závislostmi, sahá záměrně po zcela neuměleckých prostředcích. S pomocí v podstatě terapeutických zápisků se snaží do umění vrátit intimitu a možnost kolektivního spoluprožívání.

 

V posledním desetiletí se potom Frešo obrací k trojrozměrným objektům, které nás zdánlivě vrací k donekonečna recyklované tradici ready-made a k světově kanonizované minimalistické estetice. Ve skutečnosti jsou však nahlodané virem sžíravého humoru a absurdity: štafle paralyzovala lepící páska, koberec opouští podlahu a ubíhá kamsi po stěně a z provozu vyřazené výtahové kabiny nazvané imperativně Stop Eastern European Conceptual Art! se svobodně pohybují na kolečkách.

Radikální instalace Tak tomu hovorím socha – čtyřmetrový trám nepatřičně trčící ze zdi do galerijního prostoru – pak znejistělého diváka nutí doslova překročit či obejít zaběhnutá klišé a zamyslet se společně s Viktorem Frešem, jakými cestami by se mohlo současné umění vymotat ze slepých uliček.