Premiéra nové inscenace Jiřího Adámka a Ivany Kanhäuserové.
„Oblíkej se nenápadně, udržuj se v čistotě, hlídej si neutrální výraz v tváři a v divadle si sedej u uličky blízko východu!“ Na útěku. Pohyb v noci cizí krajinou, dlouhé hodiny čekání, zvuky, hluky, vůně a pachy, výkřik, pot a zrychlený dech.
Jiří Adámek, režisér: Před rokem jsme se s výtvarnicí Ivanou Kanhäuserovou poprvé pokusili o příběhy, které divák nedostane naservírované se vším všudy, nýbrž si je musí intenzivně představovat a domýšlet. Byla to jednorázová akce. Ivana popisovala vizuálně pestré obrazy, přičemž diváci hleděli na jemně nasvícené prázdné jeviště.
Chtěli jsme v divadelně-nedivadelním způsobu vyprávění pokračovat, jen se nám zdálo nepatřičné, aby takto exponované příběhy zůstaly na úrovni pouhých hříček. Nastalo tedy hledání správného příběhu.
Při té příležitosti jsem se spolupracovníkům přiznal k soukromému tabu, které bych rád divadelně otevřel, jenom jsem nevěděl, kudy na to. Měl jsem na mysli židovské kořeny mé rodiny a tragický konec většiny příbuzných za druhé světové války. S pomocí rodinných dokumentů a vyprávění rodičů jsem poskládal osudy svých předků. Zároveň jsme se s výtvarnicí i dramaturgyní shodli na tom, že hrůza holocaustu je příliš absolutní, že není možné ji estetizovat. Že nás ale lákají individuální osudy ve své každodennosti.
Při četbě autobiografií těch, kdo přežili koncentrační tábory, jsem začal obdivovat u některých výjimečně odolných jedinců odhodlání bojovat o přežití. Tak jsme dospěli místo zobrazování beznaděje k ohromující vitalitě. A vznikla představa člověka na útěku.
To už jsme se vzdalovali odkazům na Osvětim. Mnohé inspirace jsme získali při četbě autentické zprávy bratrů Mašínů či z různých útěkářských filmů. A pak jsme začali rozvíjet příběh vlastní, v němž jsme využili epizody či opakující se motivy z různých pramenů. Ve chvíli, kdy byl téměř napsán, zaplavila Evropu vlna zoufalých lidí z okolních, válkou či bídou postižených oblastí. Být na útěku znamenalo najednou něco jiného než dřív. Zesílil v nás pocit, že je třeba nabídnout příběh, ve kterém není podstatná doba a místo, ale věčné útrapy člověka, jenž se nikoli vlastní vinou ocitne v nesnesitelné situaci a nechce se vzdát.
Také by tě mohlo zajímat:
Naše speciální výběry pro milovníky městského života. Navštivte doporučené akce i místa, která stojí za to.
Vybrali jsme nejlepší zmrzlinárny v Praze, nejen v centru, ale i dál od řeky. Ochutnat můžete klasickou zmrzku, parlorky (tedy cookies se zmrzlinou) i lahodný sorbet.